Last minute | Fotovandr | Vandrovník | Inzerce zdarma | Katalog firem | Knihy | Profivozy | Registr firem | SMS Seznamka | SMS Soutěže
Hledání
Hledat
 
Rubriky
Foto - experiment
Kontakt
 
RSS
RSS
 

 Boty, které mne nutí umřít…

28.06.2007 -
Vokounův rozhovor s Janem Akelou Drnkem (více na http://www.sdruzeni-avalon.cz/knihy.php)
 
   Již v září 2001 na 27. výročním ohni Trapsavce mne Tony požádal o rozhovor se Zlatým Trapsavcem pro další číslo Puchejře. S Akelou jsem od té doby hovořil mockrát, ale vždy to bylo buď o práci a nebo o tom, co zajímá jen nás, co jsme si zvykli žít v Patočkově paralelní polis (obci). Tony slíbený rozhovor asi třikrát požadoval, ať již na trapsavecké slezině v Holýšově či na slezinách v plzeňském HIFI klubu, ale pořád       k němu chyběl nějaký impuls. Tím byl až oheň za Houlu 9. 2. 2002 na brdském Neskenonu. Akela jako jeden z mála přijel i s dětma a pak pod vlivem té vzpomínkové, ale nesentimentální atmosféry u ohně vznikl i tento rozhovor.                                                       

Petr Náhlík – Vokoun


Jak ses  vlastně dostal k trampingu?

   Rodinnou tradici zavedl můj dědeček, který byl za první republiky vůdcem skvrňanských skautů DTJ a v padesátých letech šerifoval trampské osadě Mračno která stavěla tábory u vsi Leletice pod Třemšínem. To ale nebyl klasický tramping, to byla jednotářská a rodinná záležitost. Mimochodem úctyhodný fenomén. Jedna generace Skvrňanských rodáků spolu celý život, od malička do stáří, chodila cvičit, dělali spolu ve Škodovce, koukali si přes ulici do talíře a ještě trávili i s rodinami společnou dovolenou rok co rok. To byla skutečná obec a byli spolu rádi. Mladí byli mezi válkami a to mne přesvědčilo, že první republika musela mít něco do sebe.

  Jako kluk jsem zažil ještě cosi jako měšťácký úpadek osady Mračno a jako všichni vrstevníci jsem koncem 60. let hltal cokoliv od Foglara, četl Májovky a nasával různé chlapské dobrodružné vzory. Prakticky jsem se dostal nejdále k činu, když  jsem si s jedním spolužákem pižlal rezavou rybičkou zápěstí před jakýmsi kinem, abychom smísili své krve na bratrství. Ale nestali jsme se bratry ani se z nás nestal Vinetou. Řezali jsme se příliš mělce a opatrně.

  Pak přišel turistický oddíl a skutečná chlapská škola našeho vůdce Munga. Vlastně to už začala normalizace a tenhle, původně roverský oddíl Žlutá střela (Dakota) se spolehlivě kamufloval za turisty a za sportování škodováckých učedníků. Vydržet v tom oddíle mne stálo všechny síly a vyneslo mi to pocit příslušníka elity. Byla to spíše malá bojová jednotka. Naučili nás tam přežít všechno a moc nefňukat. Nejvyšší hory a nejstudenější řeky, snášet žízeň a vařit si polévku z jedlých brouků, rozdělat oheň kdykoliv a kdekoliv, zacházet s provazem i s nožem, vidět a nebýt viděn a tak podobně. Prostě si poradit. Za léta trampování a pozdějších divočin nemám naprosto žádné zdravotní potíže. Byli to mistři tábornických technologií a předali mi své know-how.

Jak jsi vnímal tramping před vojnou?

  Mungo nám předal co mohl a pak jsme, my starší, přerůstali oddílu přes hlavu. Mungo většinou starší kluky v oddíle soustředil do jedné družiny s privilegiem samostatných akcí. Nechal nás jezdit samotné a věděl, že jakmile získáme kontakty v trampském svobodném prostředí, odejdeme si svoji problematickou adolescenci odbývat do lesů. Plynule jsme přešli z oddílu do světa osad a trampů.

  Tramping konce 70. let považuji za ojedinělý a pro mne neopakovatelný  fenomén. V době nejhlubší normalizace jsem zažíval pocity největší svobody, kreativity a rozletu ducha. Když režim rozprášil masový westernový a také okázalý tramping 60. let a po vydání nového lesního zákona zahájil represe, utichly velké akce a náhle se objevilo dříve přehlušované bratrstvo tichých a nenápadných poutníků praktikujících náboženství cesty, malého skrytého ohně, osobních příběhů a setkávání. V tomhle bratrstvu se slévaly potůčky bývalých skautů, čistých tuláků a výjimečně nadaných lidí, kteří se nemohli uplatnit veřejně protože odmítali vstoupit do té správné party a podílet se na moci a na lži. Právě to odmítnutí bylo klíčové. Kolem ohňů seděli spisovatelé, básníci, malíři, nejrůznější svérázné postavičky, politologové a žurnalisté. Každý druhý hrál na kytaru a skládal vlastní písničky. Všichni tvořili pro těch pár kamarádů u ohně. Pro pár přátel se hrálo divadlo, psaly časopisy, povídky a u ohně se přednášely básně. Také, to se rozumí, jsme byli otrhaní a  špinaví a uměli jsme se nádherně  ožrat. Svaté to nebylo, ale byla v tom vznešenost prostého, jednoduchého a jasného světa. Nalíčená holka byla v té době nemyslitelným úkazem.

  U nás na jihozápadě Čech vězela trapům v kostech silná tradice amerického osvobození Plzně. Osady a party zabíraly staré betonové bunkry a ŘOPíky na předmnichovské obranné linii okolo Úhlavky a Úterského potoka. U bunkrů se budovaly kempy, uvnitř palandy a kamínka. Nestavěly se sruby a boudy. Namísto stetsonů a kostkovaných košil se nosily spíše maskované uniformy s originálními nášivkami, battledresy a repliky zbraní. Trampové v Plzni a okolí tvořili jediný celek, znali se a když člověk přišel v pátek na nádraží, mohl se ke komukoliv přidat. Někdy se jezdilo jenom tak do neznáma a náhle dostal někdo nápad vystoupit z vlaku a jít kamkoliv, tak jsme to udělali…

  Aha, má to být o mně, já vím…. Já jsem dlouho nesl v sobě pečeť suveréna vychovaného oddílem a osadní příslušnost mne nelákala. To krásné období ukončila vojna a po ní… To už bylo úplně o něčem jiném.

Změnil ses za ty dva roky ty, nebo tramping?

   Obojí. Měl jsem dosti drsnou vojnu, nebo jsem ji alespoň tak prožíval. Odcházel jsem v 79. roce a na nádraží se mnou loučilo několik desítek kamarádů. Vrátil jsem se na podzim 1981. Už bez iluzí o sobě a o kamarádství a nečekal mne nikdo. Mé místo u ohně zaplnili jiní, můj hlas v písničce také. Byl jsem protivný, cynický, odporný sám sobě i jiným. Během těch dvou let úplně ustaly represe proti trampům a režim začal zponenáhlu otevírat přetlakové ventily nejrůznějších festivalů, a muziky vůbec. Začínaly se nahrávat desky a povolovat koncerty, svazáci přebírali Portu a z trampování se stávala módní záležitost, nechutný, rozředěný patok. Ti kdo v tom žili průběžně to nepoznali hned, ale já jsem úplně vypustil dva roky a rozdíly mi byly okamžitě jasné. Z tradic se stalo divadýlko, nastrojená fraška pro diváky. Koukejte jak jsme neformální a při tom lepší než vy paďouři! Hlavně to nikdo nepokazte, balte si USárnu podle vzoru, noste předepsaný trampský stejnokroj a choďte čistí a upravení ať paďourům ukážeme, že jsme lepší než oni. Sbírejte po sobě papírky a nechoďte na pivo vy oškliví ožralové. Prostě z mnoha záležitostí na které jsem býval hrdý se staly modly a okolo nich klečely zástupy pravověrných vyznavačů. A také agentů StB s úkolem nenápadně celé to stádo odvést někam do bezpečí, dál od jeskyně ve které sídlila zlá Charta 77 a oškliví Undergroundi.

Pokud vím, nikdy jsi nejezdil za klasickou T. O. ale za „Peruť“. O co vlastně šlo ?

  Peruť, celým názvem I. Letecká Ornitologická Peruť, vznikla do konce roku 1982, když se z vojny vrátilo dost znechucených absolventů. Nejprve jen jako parodie na vojnu a potom jako východisko. Protože jsme se nechtěli upít k smrti, museli jsme si z toho všeho začít dělat nehoráznou srandu. Několik let jsme pak stavěli důsledně na recesi a prodloužili si tak bláznovství mládí. Jenže recese nevystačí na všechno a tak se tenhle nosný princip postupně obracel proti nám samým. Nakonec (v polovině 80. let) se všichni oženili a konečně dospěli, stali se z nich zodpovědní otcové, manželé a muži občas si vyhazující z kopýtka. Já jsem nedospěl ale zestárl a nestal jsem se zodpovědným. Mám stále naléhavý pocit cesty a pouti, a to nemá co dělat s lesem nebo s trampováním.

Začal jsi publikovat v 80. letech v trampských samizdatových časopisech. Jak ses dostal k literární tvorbě?

  Nevíš s kým mluvíš, bledá tváři. Na pomezí mne nazývají Náčelník Duševní průjem. Vždycky jsem měl nepříjemný dar věci pojmenovat a přebujelou fantazii (následek osamělého dětství v uzamčeném pokojíku). Převážně jsem psal proto, že mi to ulevovalo, někdy také proto, abych se nad druhé mohl vytahovat. Vidíš, už se zase vytahuju tím jak jsem upřímný… Vždycky jsem chtěl své věci spíše předčítat než publikovat. Rád vidím okamžitou reakci posluchačů. Jenže to nikdo nevydrží poslouchat dlouho, protože všem brzy dojde, že se jen vytahuju. Publikovat ty klenoty začala Strunka. Nevím kde to všude bylo, určitě v Pajdovi (Plzeň), něco jsem občas předčítal na trampských večerech na Bílé hoře, pár věcí vyšlo v Sem-Tamu, Tam-Tamu, Poutníkovi a Letokruhách a po revoluci ve Wabiho Trailu. Po vojně si ode mne vzal nějakou poezii Pastor z Vimperka a svázal na koleně moji první samizdatovou sbírku POHÁDKY KONČÍ ŠPATNĚ (políček holkám co mne nechtěly). Od oddílových dob jsem si psal deník a spoustou mých angažovaných výplodů se pak kochala vojenská kontrarozvědka když mi ten vojnový deník zabavila dva týdny před civilem. V oddíle a pak v Peruti jsem tak nějak přirozeně míval na starosti kroniku a cvičil se v investigativní žurnalistice. Všem jsem tak nějak naznačoval jak ten svět mají vidět správně. Když v roce 1985 doznívala éra Perutě, shrnul jsem  nejzajímavější poznámky a  fejetony do jakési sbírky, která neustálým přepisováním nabírala ucelenější formu knihy. POSLEDNÍ RECESISTA A TMA nemá ještě jasnou románovou formu. Jde spíše o mozaiku postřehů, příhod a vyfabulovaných skečů (Jeden z nich Zlato Čajajů získal Cenu psavců na Trapsavci 2001 pozn.Vokoun), které navazují a tvoří jakýsi průřez naším dospíváním v Peruti. Je to trampské, ale ne tak docela. Sama Peruť už nebyla tak docela trampská. Teprve po téhle knize mne uchvátila románová forma vyprávění a příběhu. Od té doby nerad píšu povídky. Cítím potřebu většího prostoru, vývoje věci, a to poskytuje román. Ale namočil jsem se do všeho. Poezie, povídka, fejeton, texty k písničkám, články do tisku… Úplně úžasným literárním útvarem je osobní dopis. Ještě ho pořád objevuji a nemohu se nabažit. Dokonce jsem napsal dva romány ve formě dlouhého dopisu. Je pro mne důležité a inspirující mít před očima konkrétní osobu které vyprávím…

Vydání knihy POSLEDNÍ RECESISTA A TMA chystal Kapitán Kid a dokonce její vydání propagoval v publikacích Intertramp agentury (ITA) již v roce 1992.  Jak to skončilo?

  To jsem ještě surfoval na vlně porevoluční prosperity. Kapitán Kid knihu připomínkoval a dohodil ji Jiřímu Daktari Cihlářovi, který vlastnil agenturu na vydávání časopisu Intertramp, kovbojek a dalších věcí. Celé se to slibně rozjelo, ale těsně před vydáním  mi Daktari oznámil, že to půjde s odřenýma ušima a jen když se dobrovolně vzdám honoráře. Jenže já si z honoráře za první knížku koupil mikrovlnnou troubu a „potřeboval jsem do ní ještě mističky“. Tohle mne natolik deprimovalo, že jsem se s Daktarim dohodl, že nebude raději vydávat nic, aby kvůli mně neměl škodu. Vyléčilo mne to z autorské pýchy. Myslel jsem si, totiž, že knihy se vydávají proto, že jsou dobré a vydavatel dělá pro národ takovou nějakou obrozeneckou práci. Od té doby mne baví psát a nebaví mne starat se o publikování. Ať dělá každý co umí. Já budu psát a někdo ať to  někdy vydá, jestli je to dobré. Jestli není, umře to po zásluze.

Účastnil ses před Trapsavcem 2001 někdy literárních soutěží ?

  Jistě, byla doba, kdy jsem se chtěl poměřovat s jinými tvůrci a být lepší než oni a tak nějak přirozenou cestou si dojít pro Nobelovku za literaturu. V letech 1986 a 87 jsem obeslal Literární Františkovy lázně, neboť ti svazáci co to organizovali se tvářili že jsou pokrokoví a mládí má zelenou a rozhoduje kvalita atd. Pozvali mne a já pak seděl v nějakém velkém sále a okolo mne debužírovalo několik desítek nejrůznějších papalášů kterým pár pitomců jako já poskytlo záminku zorganizovat si tenhle prima mejdan a dát si do nosu. A v čele tam řečnil zasloužilý bolševik soudruh „tramp“ Hrbek a popisoval literaturu jako závody Formule 1 ve kterých vyhraje jen ten nejlepší a mladí nadějní autoři mu posílali papírky s dotazy. Já jsem se ho pak zeptal za kterou stáj jezdí v tom závodě on a bylo po kariéře. Setkal jsem se tam ale i se znamenitými lidmi, jako byl například Zdeněk Šmíd, který se ihned po revoluci postaral o vydání mé první knihy IDEAL ARMY BLUES, takže to nebylo marné. Vzpomínám si, že tihle literární kritici mi už tehdy radili, abych se nezdržoval soutěžemi, ale usiloval o publikování a hýřili superlativy, ale žádnou větší cenu jsem nedostal, protože to by pak museli přečíst nahlas ukázku v divadle z pódia a to se nějak nehodilo nebo co… Strašně jsem se tehdy naštval na Kutlocha, který měl nádhernou báseň o hipsterských andělech kteří prosí o zavírání dveří protože jim táhne na třicítku a nakonec sklidil hlavní cenu za nějakou břečku na téma – táto ty sis s těmi fašisty užil… Za trest jsem mu tenkrát vypil flašku Myslivce.

  Co se týče trampských soutěží, poslal jsem se už před vojnou něco do Táborového ohně v Mladém světě, ale nebyla to žádná sosna-skála-romantika, takže nic neotiskli. V té době jsem také poslal něco do Trapsavce, ale naprosto bez odezvy. Řekl jsem si, že soutěž asi také ovládá nějaká organizační parta která se udělala pro sebe a rozdává si placky mezi sebou a já jim nebudu dělat pitomce. Loni jsi za mne a bez mého vědomí poslal něco ty. Někdo zařídil, abych to vyhrál. Takže jsem se do té party dostal taky a už s trapsavci kamarádím.

Kromě Mikiho Ryvoly, Kapitána Kida a Kutlocha jsi asi jediný tramp komu vyšla po roce 1989 samostatná kniha. Jak k tomu došlo? 

  Po roce 1989 už vyšla hrozná spousta knížek různým lidem. A taky trampům. O IDEAL ARMY BLUES se postaral, jak jsem už říkal, Zdeněk Šmíd, on byl v té době redaktor Západočeského nakladatelství. Měl můj rukopis už od oněch literárních soutěží a čekal na příležitost. Ta přišla až po revoluci. Udělali ze mne utlačovaného šuplíkového autora, což byla v té krásné revoluční době spolehlivá reklama a bezvadná image. Vytiskli z opatrnosti jen 15 000 výtisků (dnes by to byl bestseller) a během několika týdnů byla polovina vyprodána. Vzápětí město Plzeň toto své nakladatelství zrušilo a druhá polovina nákladu zmizela a do obchodů se už nedostala. Před pár lety jsem to všechno objevil, coby magistrátní úředník, ve skladu odboru kultury. Hodlali to zlikvidovat a tak to mám doma a obkládám s tím stěny, protože knihy bezvadně izolují proti zimě. Onehdy jsem to konzultoval s Jardou Hutkou, ten na izolaci bytu používá své LP desky. Už se těším až mi zase něco vyjde.

Kolik toho máš vlastně v šuplíku?

  Dost na pořádný výprask. V minulém roce se mi konečně podařilo všechny rozsáhlejší (věci) texty přepsat ze samizdatů do počítače a „zachránit je tak pro lidstvo“. Kromě IDEAL ARMY a POSLEDNÍHO RECESISTY je tam ještě:

  SETKÁNÍ S VLKEM – román o dozrávání rváče a válečníka z přesvědčení. Jsou tam autobiografické prvky a část je také z trampského prostředí. Psáno celé jako dopis kamarádce.

  SETKÁNÍ S BERÁNKEM – volné pokračování Vlka, také dopisoví forma. Válečník narazí na skutečnost, že lásku nelze vybojovat a bez ní nelze žít. Pak  prožívá křesťanské obrácení.

  KRONIKA ČERNÝCH JEZDCU – vzpomínky na budoucnost. Úděl fabrického učedníka v podmínkách diktatury ekologistického totalitního režimu. Je to vlastně celé o smutku i když je to vtipné. Tak trochu rukavice hozená mladým nadšeným ekologům.

  ANALÝZA HNOJE – vychovatelský román z prostředí internátů, vlastně volné pokračování Ideal Army Blues. Hlavní hrdinové se vracejí jako placení rozvraceči vyslaní imperialistou do osmé země Varšavské smlouvy, Lidově demokratické republiky Absurdistán těsně před pádem komunistických režimů v Evropě.

  DESET SPRAVEDLIVÝCH – pokus o absolutní brak. Gangsterská groteska. Město New Sodoma po sametové revoluci. Možné je všechno.

  ZPRÁVY O STAVU DUŠE – sborník meditativních esejů o světě, o Bohu a o sobě na který navazují DOPISY SOBĚ a ZÁPISKY ZAHRADNÍKA. Pak ještě (celková) sbírka poezie vesměs staršího data.

Co máš teď rozepsáno ?

  Stále mám rozepsáno několik věcí různého druhu na kterých dělám podle nálady.

  MNICHOVSKÁ VÁLKA -  pokus o něco, co tady ještě nebylo. Mystifikace o tom jak jsme se tehdy v roce 1938 bránili. Psáno formou seriózní vojensko-historické publikace. Píchnutí do ohniska českého národního traumatu.. Mám to skoro hotové a prostudoval jsem kvůli tomu poctivě stovky odborných knih.

  PARALELNÍ POLIS – navazuje na Černé jezdce. Hrdinové se setkávají po létech v Top managementu divoce privatizované Škodovky po pádu ekologistického režimu (mám bohaté archivy a zkušenosti bývalého tiskového mluvčího generálního ředitele Škodovky).

Kromě psaní jsi  vždycky maloval a kreslil. Publikuješ někde?

  Malování je v našem rodě geneticky předávaný dědičný talent. Já na vážné malování nemám čas a kromě toho mne už nějakou dobu nejvíc baví malovat slovy v textu. Občas mi to nedá a načmářu nějaký kreslený vtip, ale hned ho schovám. Víš, psaním dovedu lidi otrávit nebo znepokojit, ale tyhle vtipy je fakticky nasírají a někdy je to dost nebezpečné. Rozum je přece jen rozvinutý zrakový orgán na principu asociace a obrázky jsou proto nejúčinnější. Naposledy myslím nějaký vtip otiskli v plzeňském Portýru. Já tam vždycky něco namaluju, což je vstupenka na Portu kde potom můžu otráveně chodit po výstavišti a plakat nad trampskou bídou.

Jaký  je dnes Tvůj vztah k Portě?

  Vztah je cosi co zavazuje, takže žádný. Mluvme raději o pocitech z Porty. Zhruba od začátku 80. let to bylo organizované vyškrtnutí zápalky pod dohledem hasičského sboru (to jsem ukradl Shortymu). Shorty tehdy napsal své a odešel, já se stále dívám, neboť jsem ten, kdo podává svědectví. Chvilku se zdálo, že z Porty bude úspěšný šoubyznys, ale ti chlapíci co Portu řídí to nedokážou. Buď nemají na to žaludek a nebo nemají kapitál do začátku. Pořád se zřejmě nemohou rozhodnout, jestli jsou kamarádi nebo podnikatelé a čas utíká. Pro jiné je Porta jen jistá obchodní značka. Co s tím? Věčnost se netýká festivalů, ale vztahu lidí a Boha. Život je jinde.

Tím se dostáváme k muzice. Jak je to s Tvými písňovými texty?

  Něco převzala folková skupina Experimentální folkové studio,  jeden text vyšel  i na LP z Porty 85 (Stará čtvrť). Podle mého názoru si vybrali ten nejhorší z mých textů, ale oni to viděli jinak. Vzal jsem si poučení – popularita žádá  něco jiného než se líbí mně. Plytkost se prodává lépe. Daleko víc mne těšilo textování pro rockovou kapelu Karolína, kterou založil kamarád Žíla, mimochodem jeden z posledních doposud žijících skutečných trampů mé generace. Žíla zhudebnil víc než deset mých textů a to tak, že se mi to líbilo. Některé dokonce vyšly na kazetě nahrané ve studiu AVIK, což je studio Jirky Sena Slámy, starého pilota Perutě. Teď momentálně netextuji pro nikoho.


 Jaký je Tvůj vztah k písničkářům?

  Asi v roce 1974 jsem na jakési horské boudě prvně uslyšel z rozkřápnutého kazeťáku hrát Karla Kryla. Od té doby miluji Český jazyk. Byl to záblesk na konci tunelu. Nádherně osamělý, smutný, dokonale se vyjadřující hlas. Žádná velká muzika, žádné velké umění, efekty, apely na smysly… Tohle byla písnička, geniální útvar, fantastická jednota textu, melodie, obyčejné kytary a prostého hlasu. Ten člověk měl co říct a v tom to celé vězí. Řekl to a nenechal si žádná zadní vrátka, postavil se na to celým svým bytím, stejně jako Jarda Hutka, Vlasta Třešňák, Sváťa Karásek, nebo taky Ryvolové… Všechno to vězí v opravdovosti, v tom, že básník ve skutečnosti netvoří sám, ale dává tvar tomu, co přes něho prochází odkudsi z transcendentálních sfér jako přes rezonanční desku  a spolupracuje s tím, sám je nástrojem Kohosi… Opravdovost a pokora!

  Naučil jsem se na kytaru jen tolik, abych si zahrál co se mi líbí a abych si mohl složit vlastní písničku. Nikdy jsem s tím nezamýšlel nic jiného. Rád si občas zahraju se starými pardy všechny ty ztracené geniální písničky, které se hrály a skládaly u ohňů jen pro nás a které se přenášejí jen tím, že někoho zaujmou a on se je naučí, které nejsou na žádných nosičích a zpěvníčcích a my je do žádných zpěvníků nikdy nedáme, protože by se z nich stalo něco úplně jiného, jen vylouhované preparáty. Prostě umřou s námi.

 Publikoval jsi kromě IDEAL ARMY BLUES něco oficiálně?

  Jako tiskový mluvčí Generálního ředitele Škodovky spoustu článků v Plzeňském regionálním i celostátním tisku, oficiální rozhovory pro média, pak jako magistrátní úředník odborné články o životním prostředí, a v poslední době  opět profesní  texty a metodiky o terénní sociální práci (časopis ÉTHUM apod.) Co kdy kde vyšlo v trampském či samizdatovém tisku, nemám přehled. Měl jsem několik autorských večerů v Pražské Regule Pragensis na Hládkově. Ukázky vyšly v Almanachu Pant a mé poutnické deníky v Lázeňském Hostu. 

Redigoval jsi někdy nějaký časopis?

  Těsně po revoluci jsme se Strunkou vydávali v rámci internátu Škodovky pedagogický časopis EMIL. Takový místní plátek pro vychovatele. To je jako bych dělostřelcům vyprávěl jak jsem střílel prakem po vrabcích.

Tvá profesní kariéra je dost pestrá… 

  To bezpochyby. Mizerně jsem se učil a tak mi nezbylo, než se nakonec vyučit frézařem ve Škodovce. Nádherně beznadějná a bezperspektivní léta. Ani k tomu jsem se nikdy nehodil a na mé zmetky tam vzpomínají doposud. Jenže Škodovka  byla úžasným světem. Po sociální a sociologické stránce jedinečný útvar. Také dobrá škola v umění přežít. Ale Škodovka je Ocelové město a má svoji mystiku, své pověsti a tajemství, své temné kouty a třinácté komnaty, inferno hutí a rozpadající se svatyně starých opuštěných provozů, kilometrové sklady vonícího dřeva. Je to železný prales s pralesními zákony a s místním výkvětem dravců i kořisti. Nemůže sem vniknout a přežít tady, někdo, kdo sem nepatří. Škodovka má svoji poezii a nostalgii, jsou zde haly staré 150 let. Naučil jsem se mít tuhle fabriku rád i když jsem vždycky nějak věděl, že nezdechnu někde ve šponách, že najdu cestu ven. Po vojně jsem si udělal večerní průmyslovku a hned po maturitě v roce 1986 mne přijali jako vychovatele na internátech, kde už dělala Strunka. To díky oddílovým známostem. A byl jsem venku, za hradbou. Vždycky mi šla práce s adolescenty, už v oddíle a pak ono vychovatelství. Nikdy jsem se to moc neučil. Mám k tomu nějaký dar nebo co… Po revoluci se internáty staly posledním zátiším pro neschopné, místem kam nezavane duch konkurence a profesní zdatnosti. Staří nás demokraticky přehlasovali a všichni mladí a vzdělaní  zaměstnanci po roce 1990 odešli, aby se nemuseli dívat jak se výchovné zařízení mění ve skladiště pro nejrůznější firmy z čehož má někdo slušné rito. Já potom dělal rok čerpače u Vodních zdrojů. Nádherný rok v maringotce v lesích a polích. Studoval jsem psychologii, psal jsem své bláboly, vstával a spal kdy se mi zamanulo a navštěvoval místní hospůdky.

  Mezitím se zasloužilí i nezasloužilí revolucionáři mé generace dostali do klíčových pozic a funkcí a já obdržel nabídku jít dělat tiskového mluvčího generálnímu řediteli Škodovky. Spisovatelství je velmi slabá kvalifikace pro takovou funkci, ale  byla to výzva a dobrodružství. Přineslo mi to spoustu důležitých kontaktů, vydal jsem první knihu, vozili mne v šestsettřináctce a mohl jsem Škodovku po libosti zkoumat z úplně jiného úhlu pohledu. Mohl jsem všude. Nic pro mne nebylo uzavřeno. Skončilo to v roce 1993, když abdikoval generál a nastoupila Klausovsko-soudkovská privatizační klika. Ještě do konce roku jsem pak dělal v redakci Škodováka, ale nakonec se mne zbavili úplně. Přece jen jsem moc viděl do karet a byl jsem člověkem ode dvora padlého monarchy.

  Pak tu a tam nějaká reportáž pro rozhlas, krásný měsíc na jablečných plantážích v severoitalských Alpách a pomalu se rozhlížet po novém zaměstnání. Vzali mne na konkurs jako úředníka samosprávy na Odbor životního prostředí magistrátu a časem jsem oddělení samosprávy začal šéfovat. Jenže to nebyl můj obor a neuspokojovalo mne to. Pomalu jsem si připravoval něco, co by uspokojilo mé vychovatelské buňky.

  Plzeň je jen velká vesnice. Přišel jsem na to, že demokracie je tady nemožná. Všechno důležité se odehrává po známých. Ponocný a obecní pasáček tady mají větší šance než inženýr který jest pouhou náplavou. Důležité je s kým jsi chodil na pivo, na big-beat a s kým jsi jezdil do lesa. Kupříkladu já, chronicky nepraktické a neúspěšné nemehlo a stále mne někdo podporuje a někdo mi pomáhá. Patřím sem a to je fantastický pocit. Je to má obec, domov… Konečně! Ta podpora jde napříč politickým spektrem vyjma bolševika. Jen díky téhle skutečnosti jsem rozjel nevládní organizaci Centrum sociálních asistentů a dělám s okrajovou a problémovou mládeží. Pankáči, anarchisté apod. Jsou to bizardní osudy a lidičky, ale také mají dost rozumu na to, aby se nenechali koupit  nějakou lacinou reklamou nebo výhodou. Společnost mne platí za to, abych tahle divočáky nenápadně krotil a zařadil je do normativem posvěceného konzumního vepřince, ale to já nedělám. Já ctím jejich svobodu a pouze je učím přežít tak, aby to přežilo také jejich okolí. To je vše.  

Co Tvé děti?

  Nemůžeš mne urazit umělá hmoto. Kovářovi koně a ševcovy děti chodí bosi. Mé ratolesti zvolna dospívají a mám podezření, že tatínka vnímají jako podivného nemoderního bručouna aspirujícího na funkci obecního poustevníka. A mají v tom pravdu. Nikdy jim nevysvětlím jaký jsem býval divočák a mladý nadějný autor v těch dýmajících dávných časech a co jsem nasekal kopanců, než jsem zalezl a než jsem pochopil svého tátu. Mohu jen mluvit a psát, ale nemohu se změnit. Co je důležité poznají sami až si namelou svá vlastní ústa.. Já jsem jen unavený stárnoucí chlap… Apropó… když spolu mluvíme, uložím si k tobě kopie všech mých rukopisů a  natáhnu ti je do počítače. Kdyby se, se mnou něco stalo, mé děti by to zřejmě spálily a smazaly, aby  se jim na disk vešla nějaká stupidní počítačová hra…

Jsi ještě tramp?

  Necítím se být trampem, protože svět trampingu, jak jsem ho znával, zmizel, a trampem jsem mohl být jen v rámci takového světa. Občas někam vyrazím, ale není to už ona paralelní polis, ten svět sám pro sebe zříkající se jakéhokoliv oficiálního úspěchu, postavený na odmítání něčeho, v čem stejně musíme existovat. Ten svět jsme neudrželi. Jsme hanební kolaboranti s paďourskou říší. Sešli jsme z hory a utopili se v močálech tam dole. Žijeme ze vzpomínek na kdysi živoucí mrtvoly.

  Co je ve mne živé nazývám poutnictvím. Život jako pouť. Jistě, mám mapu která udává základní směry a rozložení hodnot. Tam je pravda a naopak je lež, tahle cesta vede k dobrému, tahle ke zlému, tam jsou propasti podvodu a zrady, tamhle zakázaná nebo i bílá území, překážky, nebo pohodlné silnice... Tudy se jde k úspěchu, tudy za Pravdou. Mohu získat základní orientaci, ale žádná mapa mi nikdy neřekne, jaké budu mít počasí, kolik bude v řece vody, jestli mrzne nebo prší, jestli na cestách najdu bláto nebo kamení, jestli si ukopnu palec a jak daleko při jaké viditelnosti uvidím z návrší. Mapa neprozradí s kým nebo s čím se setkám a co mi takové setkání přinese. Nemohu vědět, jak mne ta či ona cesta promění a jestli budu dost připraven až mne dovede k cíli, ať je to cíl jaký chce. Na to je třeba vykročit a nechat se vést čímsi, nebo Kýmsi jiným než je mapa. Musím riskovat a nesmím se v ničem zabydlet. Nesmím se bránit vlastní proměně a opevňovat se před ní, nesmím dopustit své vlastní zakonzervování v nějakém pohodlném místě, názoru, vlastnění. Pravý poutník je vlastně stále neúspěšný a hledající. Poutník občas vystoupá na návrší a ohlédne se, ale nikdy se nemůže vracet a také nemůže na nikoho čekat. Může s někým nějaký kus cesty putovat, ale pak musí ztrácet. Cesta vyžaduje opravdovost a nikdo ji nemůže odšlapat za tebe, to neplatí! Je to jen mezi cestou, Bohem a mnou, jen tady leží má skutečná odpovědnost. Každým krokem zanechávám za sebou kus sebe, svého potenciálu, svého poslání zde a kdo jsem se dozvím až jednou, až Pán všech cest shrne mé kroky na jednu hromadu. Pak to bude jasné, ale z místa jímž právě procházím, z hospod v nichž přespím, z hlasu štěkajících psů, usuzovat nemohu, to je klamné.

Takže… jsem poutník. Tramping, to byla jen jedna krajina kdysi a kdesi vzadu. Vracet se nemohu, jen ohlížet.


V roce 2001 jsi získal jak Zlatého Trapsavce tak Cenu psavců. Co tomu říkáš?

  Promiň, ale jestli mám být upřímný, je to jako se celou mou kariérou. Teď mám konečně ty správné kontakty a známé a někteří z nich se možná snaží založit do herbáře barevné květy s dávných květnů, aby si uchovali věčné jaro, ale to je sebeklam. Je načase začít zakládat nažloutlé listy našich současných podzimů. A ani tím nezadržíme zimu. Potěšilo mne to a zahřálo, jistě, ale ani na chvilku jsem si nemyslel, že jsem konečně něčeho dosáhl  (jó, kdyby to bylo před dvaceti lety…?). To se jen dívám zpátky z nějakého vršku a tam vzadu na mne někdo mává a já mám radost, že další poutníci žijí a vědí o mne a já vím o nich, ale říkám si – už to zabalte a vzhůru na cestu, ještě je nutno ušlapat velký kus a nelze ztrácet čas.

  Víš, kdysi jsme sedávali u malých ohňů a když ses vynořil ze tmy a oklepal ze sebe sníh, udělali ti místo v kruhu a nalili ti grog a člověk vyprávěl nějaký příběh a oni na to bezprostředně reagovali a vyprávěli ho dál a přibarvovali a fabulovali a bylo to živé, skutečné. Oficiality jsou na hovno, protože hovno je mrtvé i když doposud teplé.

  Čekám až ještě zestárneme a zkrachujeme a neuspějeme a přestaneme si hrát na  funkce a hlavy rodin a na odborníky a činovníky a tak dále. Čekám, že nám to dojde a zase se slezem u toho malého ohně, jen tři, pět poutníků a zcela bez hořkosti si budeme vyprávět o tom jaká to byla v tom životě ukrutná sranda a co všechno jsme vyzkoušeli za role a masky, ale už se tomu můžeme zasmát, protože jsme to prokoukli a už zase víme kdo jsme a proč jsme tady a že je to zase doopravdy. A tenhle večer někde v horách budu vyprávět tu náramnou story o tom, jak jsem vyhrál Zlatého Trapsavce.

To je moc upřímnosti najednou. Zeptám se jinak, máš představu kam půjde Trapsavec dál?

  Já nevím ani to, kam půjdu dál já sám. Nemohu srovnávat, protože na ohni Trapsavce jsem byl jen poslední dva roky a neznám vývoj. Nevím, jestli mám jeho úroveň poměřovat s díly Setona, Londona a Thoreaua nebo s Bobem Hurikánem, s Kapitánem Kidem nebo se soudruhem „trampem“ Hrbkem. Občas se prostě něco zablýskne a zaujme a je to dobré, nebo mne to nezaujme a nečtu to, ale nemohu soudit literáty jako bych sledoval nějaký lehkoatletický přebor a soudil jak kladou nohy při stovce. Literatura vypovídá především o autorovi a soudit lidi je velmi ošidné a nebezpečné. V žádném případě nejsem soudce ani porotce a nedovedu si vůbec představit, podle jakých kritérií soudí porota. Třeba to dál vůbec nepůjde, třebas to zůstane stát a třebas už to stojí dlouho, já nevím.

  Ale přece jen něco jsem vysledoval. Ta poslední léta přinesla přece jen nějaké přirozenější kritérium a to je komerce. Myslím ty stoly z fošen a kulatin na kterých se více a více prodává literatura. To je měřítko a pokud nebude zákazník manipulován reklamou, stane se, že nejvíc lidí si jednoho dne koupí dílko autora, který vůbec nikdy nic nevyhrál a naopak. Ale to se nesmí  těm lidičkám říkat: Ten je nejlepší, toho si kupujte, protože ten u nás vyhrál.

Přispěješ příští rok do Trapsavce?

  Málokdy lezu na stejné kopce dvakrát. Určitě přijedu a budu si povídat s lidmi a zpívat a přivezu rum a možná taky svou literaturu kterou budu prodávat, protože to už je jiný kopec. Stál bych o to, kdybych mohl u ohně na Trapsavci přečíst nějakou svoji povídku a sledovat co to s lidmi dělá, ale nevím jestli o to bude někdo stát, když to nebude předem posvěceno jakýmsi zaručeným oficiálně schváleným úspěchem. Nicméně, Trapsavec je skvělou soutěží pro ty, kteří potřebují objevit sami sebe. Já sám se jako objev mohu trampskému světu jevit, ale sám pro sebe žádným objevem nejsem.

Říkáš, že nejsi tramp ale poutník. Jaká je poutníkova láska? 

   Odpovím s Frankem Zappou: „…a láska to je nic. Jen boty, které mne nutí umřít…“

(Výše uvedená část rozhovoru byla otištěna v Puchejři č. 3-4/2002 – poznámka Vokoun 2007)


V únoru 2007, u příležitosti přípravy knihy Poslední recesista a Tma k vydání, jsem s Akélou v rozhovoru  po pěti letech pokračoval…

Tak nejdříve snad, čím jsi přispěl literárnímu fondu lidstva od posledního vyptávání?

  Pravda je, že jsem se trochu rozběhnul z kopce. Ale většina dokončených projektů byla už před tím připravena alespoň v obrysu. Někdy na přelomu tisíciletí jsem se, zřejmě pod tíhou nového milénia, zabýval historicko-politickými úvahami a objevil jsem zcela nový a nezmapovaný literární útvar, něco, oč se v našich zemích pokusil zatím jen málokdo, totiž historickou mystifikaci. Tahle literatura má jednu závažnou potíž. Člověk kvůli jedné knize musí přečíst a nastudovat desítky jiných, většinou nudně odborných tlustých knih. Pletla se mi do toho znovu přemílaná národní traumata a otázka jak je to vlastně s námi v této kotlině. Po 2 letech jsem dokončil rozdělanou mystifikaci

  ŽÁBY V MLÍKU – O tom jak jsme se tehdy v roce 1938 bránili a ubránili. Psáno formou seriózní vojensko-historické publikace. Píchnutí do vosího hnízda. Knihu ode mne okamžitě vzalo Naše vojsko, ale dodnes ji z pro mne záhadných důvodů nevydalo. Jednání majitele Našeho vojska se mnou je vrcholně neseriózní a vlastně, za celých 5 let od přijetí knihy, ještě ten pán nevypustil z pusy jedinou větu, která by se později neukázala lží. V těchto dnech ukončuji spolupráci a hledám pro knihu nového nakladatele.

  Jenže témata národního selhávání a všechno to shromažďování objektivních informací mne přivedly k závěru, že zásadní chyby se odehrály ještě o něco dříve před Mnichovem. Po dalším roce práce vzniklo

  KLADIVO NA HABSBURKA – další vojensko-historická epopej o tom, jak Češi v letech 1916 – 1918 zachránili monarchii, zatímco legionáři prošli Sibiří tam a zpět. Mohlo by, dle dosavadních jednání, vyjít někdy příští rok ve Fontáně a právě podepisujeme smlouvu. Pod dojmem této knihy a celonárodního bordelu jsem se stal přesvědčeným monarchistou a spoluzaložil jsem v Královském městě Plzni místní pobočku Koruny české, což je regulérní politická strana. V Monarchistických listech mi začali otiskovat ukázky z Kladiva na Habsburka a na našem plzeňském webu běží tento román na pokračování. Monarchistické listy se pro mne vůbec staly osvědčenou tribunou a otiskli mi tam za poslední dva roky nejméně 10 článků. Šéfredaktora ML dělá Julek Moravec, což je také dosti známý tramp.

  Připravuji další mystifikačně-historické projekty, zatím pojmenované pouze pracovně:

  MAXMILIÁN – Tentokrát již ryze v monarchistickém duchu. Příběh začíná v roce 1853 kdy je spáchán atentát na mladého Františka Josefa I. A na trůn nastupuje jeho bratr Maxmilián, který pak tudíž nezahyne v Mexiku, ale vede říši nacionálně-sociálními bouřemi od Krymské války, přes Solferino až k bitvě u Sadové. Jde hlavně o mé soukromé vypořádání se s liberalismem a nacionalismem.

  OPERACE BOUŘE – Volné pokračování Žab v mlíku. Pokus zahlédnout, jak by se vyvíjela naše i celoevropská historie po československém vítězství v Mnichovské válce a po pádu nacismu v Německu, od roku 1939 do 1942 kdy dochází ke Stalinovu vpádu do Evropy. Jakási operace Barbarossa naruby, trochu inspirovaná Suvorovovými studiemi.

Slušný záběr, ale ty jsi známý spíš jako detektivní autor…

 

  Skutečně jsem začal přicházet na chuť detektivkám, především díky dvěma, pro mne jedinečným detektivkářům z naší líhně a to Eduardu Fikerovi a Kapitánu Kidovi. Učinil jsem pokus a vpadl do, pro mne, úplně nového žánru. V létě 2006 knihu vydala Fontána pod názvem BURANI. Kida to asi nepotěšilo, ale já jsem starý zlomyslník. S detektivkami se ale nedá skončit tak snadno. Najednou člověk vidí, že pod záminkou napínavého příběhu se dá říct a popsat mnoho jiných věcí, problémů, situací. Psal jsem je dál a šlo to poměrně rychle, skoro samo. Dnes mám hotové vedle Buranů další tři a dělám na čtvrté.

  PROBUZENÍ VLKA – Je detektivka odehrávající se v prostředí skupinového psychoterapeutického výcviku, skupiny uzavřené ve starém zámku uprostřed hor a lesů bývalého vojenského újezdu. Jakési varování před liberalismem. Pro uklidnění dodám, že detektivem je zde úplně jiná, nová postava. Vím o čem mluvím, protože takový výcvik poslední čtyři roky absolvuji a mám jedinečnou možnost naštvat pro změnu zase své kolegy absolventy, terapeuty a vůbec lidi, kteří se tím živí.

  AGENTURA HAMMELN – Je detektivka z prostředí sociálních služeb jednoho města, tak trochu soukromá variace na Krysaře. Píšu zásadně pouze o tom, co dobře znám z vlastní zkušenosti. Desátý rok vedu sociální organizaci a až ten román vydám, budu se muset začít živit něčím jiným. Poslední, zatím rozpracovaný projekt má pracovní název

  FACTORY TOUR COMPANY a volně navazuje na Černé jezdce. Jde o sérii tří detektivek a hlavním hrdinou je soukromý detektiv přijatý roku 1991 jako tiskový mluvčí generálního ředitele Škodovky, ve skutečnosti za účelem vyšetřování vrcholně citlivých a choulostivých zločinů, které by mohly ohrozit pány nahoře. Hýčkám si ten záměr už 15 let, protože jsem tam skutečně tiskového mluvčího dělal a mám doma plnou skříň materiálů, které se mi tehdy podařilo evakuovat před nástupem páně Soudkovy kliky. Chci z odstupu zmapovat velký privatizační podvod a mimochodem, ocelové město jako Škodovka je úžasné bizardní prostředí pro detektivku.

  V roce 2004 vznikl na základě mých poutnických deníků poutní román RADOST A BŘÍMĚ POUTI, na který je už také podepsána smlouva a udělána korektura. Fontána ho chce vydat ještě letos na jaře nebo v létě.

Apropó – Burani. Nezdá se ti, že rozkopáváš modly, navíc ještě živé?

  Modly jsou problémem uctívačů, nikoliv mým. Máš zjevně na mysli Kapitána Kida. Kid byl jako spisovatel vždycky skvělý a rád čtu jeho věci, ale trochu mi vadila ona bodrá dělnická arogance hlavního hrdiny, zvláště v situacích, kdy se setkával s jevy za hranicí jeho zkušenosti. Mluvím o víře. Řekl jsem si, že spisovatel nejlépe pochopí prostřednictvím příběhu a napsal knihu se zakódovaným sdělením jen pro něho. V té knize jsem vytvořil hlavního hrdinu, který měl připomínat Otu Finka a vymyslel mu případ, který nemůže skončit jinak než konverzí ke křesťanství. Zdálo se mi to ale moc syrové a tak došlo k několika přepisům, během nichž se kniha stávala stravitelnou i pro ten druh čtenářů, co Kida neznají. Když už člověk jednou napíše knihu je škoda, aby ji nečetli ti, kdo žádné sdělení nehledají a Kid je jim lhostejný. Mně Kid lhostejný není, jinak bych se mu nepokoušel něco sdělit. Jestli se on nebo jeho uctívači urážejí, je čistě jejich věc. Já žádný zlý úmysl nemám i když jsem v některých záležitostech poměrně zásadový a například od toho okamžiku, kdy se mi do ruky dostaly seznamy spolupracovníků StB, jsem si už nikdy nezazpíval a nezahrál jedinou Nohavicovu písničku. A nezazpívám, i kdyby ty písničky byly sebelepší. Já jsem příběh Buranů nikomu neukradl, je originální a můj, ani se jinému příběhu nepodobá. Nikomu jsem neukradl ani jméno žádné postavy, ta má je pouze podobná jiné. S úmyslem se nikterak netajím, protože byl přátelský. A mimochodem, Kid je stále o dost lepší detektivkář než já a přeji mu to z celého srdce. Ovšem stát se zaživa modlou, to by byl krutý osud. Je to něco jako zkamenět za svítání.

A Trapsavec?

  Myslím, že ještě existuje. Já už tam teď nic neposílám a vloni jsem se tam jel pouze podívat na kamarády, ale tahle parta mi začíná být až příliš liberálním prostředím. Od té chvíle co se tam oceňují agitky východních synkretistů pro mne porota není moc věrohodná, zvláště, když jim dají nějaké body i ryze křesťanští porotci. Jsem jaký jsem a svému trampství budu vždy loajální, ale principiální důvody mi brání schvalovat jisté věci jen proto, že se ujaly v „naší partě“. S tímhle se soutěžit nedá. Tomu je třeba odporovat. Jistěže má každý svobodu myslet a psát co se mu líbí a také tomu dávat ocenění , ale já u toho nemusím být.

O Buranech by se také dalo říci, že jsou katolickou agitkou.

  Samozřejmě, to také jsou, mimo jiné. Nemyslím si, že existuje jakási rovnoprávnost mezi idejemi a ideologiemi, potažmo náboženstvími, že je jedno, zda Evropan píše v duchu křesťanství, islámu či jiné nauky. Z právního hlediska lze jistě vařit guláš ze všeho, co dům dal, ale já jsem Evropan, katolík a monarchista a takový blivajz jíst nebudu, natož abych se jím živil. Dost by mne překvapilo, kdyby se Burani předčítali na literární soutěži beduínů uprostřed syrské pouště. To, že se něco obdobného děje u nás v Evropě, není svobodomyslnost, ale ztráta identity a možná i ztráta evropské civilizace.

Co ženy?

  Veliké tajemství! Víš přece, že většinou píšu o tom, s čím se mi těžko žije.

 


Výbor z díla Jana Akély Drnka

Ideal Army Blues – novela z prostřední základní vojenské služby konce 70. let

(vydalo Západočeské nakladatelství v roce 1991)

Poslední recesista a Tma – trampský román situovaný na Plzeňsko 80. let

(vydalo o. s. Street ve spolupráci s o. s. Avalon v roce 2007)

Kronika černých jezdců – román o smutku. Pocity škodováckého učně 70.let transponované do prostředí diktatury Ekologistické strany. Vzpomínky na budoucnost a tak trochu i rukavice hozená mladým nadšeným enviromentalistům

Analýza hnoje – pedagogický román, postřehy zkušeného vychovatele adolescenční mládeže v osmé zemi Varšavské smlouvy v období pádu evropských komunistických režimů 1989 – 1991, na pozadí motivu budování Babylonské věže.

Setkání s Vlkem – román o trápení rozeného válečníka uprostřed zatuchající bažiny normalizačního míru a nehybnosti.

Setkání v Beránkem – volně navazuje na Setkání s Vlkem. Rozený válečník postaven před nemožnost vybojovat lásku prodělává náboženskou zkušenost a hledá novou identitu.

Deset spravedlivých – absolutně brakový román, materializovaný výplod autorovy psychohygieny. Parodie na polistopadové poměry v níž čestní a spravedliví gangsteři zachraňují co se dá ve zkaženém městě New Sodoma.

Žáby v mlíku – historická mystifikace na téma Mnichov 1938. Jak jsme se bránili.

(smlouva s nakladatelstvím Naše vojsko, vydání cca na přelomu roků 2007/2008))

Kladivo na Habsburka – další historická mystifikace o tom jak český národ zachránil monarchii a jeho vojska vítězně prošla Sibiří tam a zpět

(smlouva s nakladatelstvím Fontána)

Kdyby... – sbírka historických mystifikací od bitvy u Lipan po současnost.

Burani – filosofická detektivka. Existuje zločin, když tělo, zbraň a hmota vůbec pozbudou hodnotu skutečnosti? (vydalo nakladatelství Fontána 2006)

Probuzení vlka – filosofická detektivka z prostředí psycho-terapeutického výcviku.

Agentura Hammeln  Krysařova flétna, detektivka z prostředí sociální práce.

Záhada generálova kufříku – detektivka z prostředí privatizace plzeňské Škodovky.

Detektivky – 3 povídky, 2 s nepřekonatelným kapitánem Twodancem.

Radost a břímě pouti – román formou poutnického deníku. O poutnictví a o nebezpečí odkrývání kořenů (smlouva s nakladatelstvím  Fontána, vydání cca podzim 2007)

Zpráva o stavu duše – vážně míněné eseje o světě, Bohu a lidech.
 
Související články:
Jsme vandráci, ostatní je hra
Zlato Čajajů
 
Přečteno 1762x

 Komentáře

sulin123456, Reagovat
 
Přidat komentář
Vypsat označené komentáře
Vypsat všechny komentáře
 
Poslat příteli
Tisk
Zpět
Anketa
Zmražená Cola...
Co se stane, když prudce otevřete zmraženou dvoulitrovou Colu?
Led popraská a to co ještě teče vyletí ven...
5656
Bouchne, nádhera...
1212
Nic...
1717
Rupne dno láhve a jde se uklízet ten bordel...
77
Diskuze
Další ankety
 
Nejčtenější
(494) Kontakt(224) Mlýn(179) Kostel 2017(177) Terezka
 
Nejdiskutovanější
 
2005 (c) Jiří Pokorný & Petr Gondek, Redakční systém